Analýza rostlinných makrozbytků

Tato specializace se zabývá vyhledáváním, separací a vyhodnocením rostlinných makrozbytků z různých nálezových prostředí především archeologických nalezišť. Jde o kulturní vrstvy a výplně archeologických objektů na běžných "suchých" nalezištích, mezi něž obvykle počítáme většinu pravěkých a středověkých sídlišť a pohřebišť nebo o výplně trvale zamokřených lokalit a objektů, například studní, jímek, vodovodů, sklepů, ale i jezer nebo slepých ramen řek. Hledanými objekty jsou především semena rostlin nebo části plodů, ale i jehličí, pupeny, plevy obilnin, zbytky slámy. Na základě nalezené druhové skladby rostlin je pak možno usuzovat, jaké hlavní užitkové rostliny (obilniny, luštěniny, ovoce, zelenina, koření, technické plodiny) byly na lokalitě pěstovány či sbírány, ale nejen to. Podle nalezených semen planě rostoucích druhů lze alespoň přibližně popsat nejbližší okolí lokality, tj. pole, louky, rumiště, podmáčená stanoviště, lesy, křovinaté formace apod.

Moruše černá (Morus nigra), nalezena v Ústí na Labem ve středověké studni. Foto V. Komárková

Informace tohoto druhu jsou pro archeology velice cenné. Na základě rozboru makrozbytků užitkových rostlin lze sledovat procesy domestikace hlavních druhů obilnin a luštěnin v průběhu pravěku. Zprostředkovaně i vývoj archaických zemědělských systémů. Někdy lze také sledovat poměr mezi pěstovanými a sbíranými rostlinami v prostředí konkrétní lokality. Zajímavým a pro archeology velmi atraktivním badatelským prvkem je prostorová analýza rostlinných makrozbytků na větších nalezištích, která může napomoci určit, na jakých místech probíhala konkrétní činnost (například čištění obilí). Větší soubory zachycených rostlin se dnes vyhodnocují mnohorozměrnou analýzou dat, která v nich pomáhá najít skryté informace.

V paleoekologických studiích tkví význam makrozbytkové analýzy především v jejím lokálním charakteru, na rozdíl od výsledků antrakologické či pylové analýzy.

Dejvorec velkoplodý (Caucalis plytycarpos), nalezen v Ústí na Labem ve středověké studni. Foto V. Komárková

Studny, jímky, bažiny – makrozbytkové pokladnice

Vlhké prostředí bez přístupu vzduchu je pro zachování organického materiálu, tedy i rostlinných makrozbytků, mimořádně vhodné. Díky němu se mohou dochovat i ty části rostlin, které by jinak podlehly zkáze (měkká semena nebo celé plody, listy atd.). Studny nebo jímky mají navíc tu výhodu, že do nich byl úmyslně ukládán nejrůznější odpad (kuchyňský, fekální, výrobní,...). Nacházíme v nich proto ve vysokých koncentracích makrozbytky, které nám podávají poměrně podrobnou informaci o tom, čím se lidé v minulosti živili, odkud pocházelo seno jímž krmili dobytek a podobně. Naopak vlhké výplně příkopů nebo slepých ramen řek nás informují spíše o tom, jak se v průběhu věků měnila příroda v jejich okolí.

V mladších etapách evropského pravěku může analýza makrozbytků zachytit vlivy klasického zemědělství doby římské. Na rozhraní raného avrcholného středověku, ale i na počátku novověku lze sledovat významné změny ve struktuře zemědělské produkce. V určitých případech může analýza rostlinných makrozbytků zachytit velmi vzácné nálezy importovaných rostlinných druhů, jako jsou například muškátovník vonný, fíkovník smokvoň nebo černý pepř. Mezi planě rostoucími druhy rostlin se v analyzovaném materiálu někdy objeví kdysi obvyklé, dnes velmi vzácné rostliny, například koukol. Větší soubory zachycených rostlin sednes vyhodnocují mnohorozměrnou analýzou dat.

Metodika:

Vzorky půdy se obvykle odebírají do plastikových pytlů (obecně platí pravidlo, čím více, tím lépe). Posléze jsou proplaveny na sítech a usušeny. Nakonec jsou v nich pod stereoskopickou lupou vybrány a determinovány rostlinné makrozbytky. K zachycení rostlinných makrozbytků jsou vhodné téměř všechny typy archeologických uloženin. Základní metodou separace je plavení. Velký rozdíl je však v koncentraci rostlinných makrozbytků na určitou objemovou jednotku sedimentu. V pravěkých objektech "suchých" lokalit (neolitické stavební jámy, zásobnice, polozemnice apod.) je třeba proplavit velký objem zeminy, abychom dostali početně reprezentativní vzorek makrozbytků (doporučeným minimem je analýza 100 litrů uloženiny či výplně). U těchto velkých objemů se používá flotační metoda. Jejím principem je rozplavení a naředění materiálu uloženiny ve větších nádobách. Rostlinné makrozbytky vyplavou k k vodní hladině. Tento roztok se poté přelévá přes sadu sít, většinou s průměrem ok 1 mm a 0,4 mm. U zvláště suchých a písčitých uloženin se používá suché prosívání.

Naopak u některých výplní pravěkých, ale zejména středověkých a novověkých objektů, jako jsou studně, fekální jímky, vlhké příkopy, můžeme očekávat vysokou koncentraci rostlinných makrozbytků. Zde se používají jiné separační metody, založené na soustavě sít, pomoci kterých se studovaný sediment roztřídí na rozměrové frakce a rozebírá se pod mikroskopem včetně anorganické složky. U takovýchto koncentrovaných uloženin běžně dostačuje analyzovat 2-5 litrů materiálu.

Len setý (Linum usitatissimum), nalezen v Ústí na Labem ve středověké studni. Foto V. Komárková