Menu

Závěrečné zprávy

Drazí a vážení přátelé a příznivci našeho papuánského dobrodružství.


Jak už to u dobrodružství stává, i to naše se přiblížilo ke svému konci. To je ta špatná zpráva; ta dobrá nicméně zní, že ještě nejsme natolik na konci, abychom se s vámi nepodělili o slavný a velkolepý závěr naší výpravy.

Na konci minulého dílu vyprávění proběhlo teskné loučení s našimi papuánskými kolegy a přáteli. Většina odjela, někteří – zaměstnanci stanice Binatang – však zůstali a my se naštěstí nemuseli loučit se všemi. A několik našich papuánských přátel nás dokonce doprovázelo do Highlands, z čehož jsme měli obzvlášť velkou radost.

Je asi fér začít pěkně od začátku, totiž cestou. Ta samotná nám zabrala dva dny, přičemž během prvního dne jsme dorazili do vesnice Numba, kde na nás čekal krátký výstup na kopec v pralese a tam poměrně luxusní ubytování na matracích pod společnou střechou. Jízdu jsme si krátili vytvářením tematických písničkových textů na známé melodie, výsledek si můžete přečíst (zhlédnout???) níže. Jinak ale byla stejně kodrcavá, jako už jsme byli tak nějak všeobecně zvyklí. Druhý den nás ovšem čekaly mnohem zajímavější zážitky. Na papuánské poměry ještě hodně slušná pěšina se změnila v tankodrom střední kvality a my se v autech třásli a nadskakovali tak, že na zpěv už nám tentokrát mnoho sil skutečně nezbylo. Kdosi poměrně trefně podotknul, že pokud by česká pole měla obdobnou kvalitu, nikdo by je neoral, protože nikdo by si netroufl na ně vjet traktorem.

Neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech a v našem případě vlastně zůstalo i na těch horách. První nehoda nás stihla ve chvíli, kdy jedno z aut špatně najelo na most (v překladu: železná konstrukce s volně poházenými trámy a kládami) a zapadlo. Okamžitě se seběhli všichni Papuánci, kteří se právě nacházeli v doslechu a začali nám pilně pomáhat nesmírně neefektivním stylem, kdy dva až tři vymýšleli řešení a zbývající houf stál kolem a přihlížel. Přesto nás ta kolegialita a ochota pomáhat bližním hřála u srdce, a to přesně do chvíle, kdy jsme po hodině a půl vyprostili auto a všichni pomáhající (a přihlížející) Papuánci dostali za svou pomoc zaplaceno. Tolik k nezištné pomoci.

Ani druhé auto nevyšlo z cesty do Highlands zcela bez úhony a těsně před cílovou destinací, vesnicí Kegesugol, zapadlo pro změnu do bahna, odkud se po další přibližně půlhodinu odmítalo hnout, ať už dopředu nebo zpátky. Abychom však k A řekli i B, v tu dobu se poměrně silně rozpršelo a už tak prakticky nesjízdná cesta se změnila v blátivou skluzavku plnou hlubokých výmolů a ještě hlubších kaňonů. Takže když jsme odpoledne přece jen dorazili do Kegesugolu, všichni jsme si oddechli úlevou. Jen odpolední cesta na Mount Wilhelm se tím pádem odsunula na následující ráno – do tmy už bychom k jezerům, kde jsme měli přespávat, vyšplhat nestačili.

Namísto toho jsme si řádně odpočali, prohlédli si místní chov pstruhů (a pár jsme jich rovnou i povečeřeli, pročež musím vyslovit velkou chválu na adresu highlanderské kuchyně) a strávili velmi příjemný večer s kakaem u krbu, kde jsme celou dobu pilně sbírali síly na ranní výstup.

Ráno se vyráželo se stěží dvouhodinovým zpožděním oproti původním plánům a předpokladům, což je na papuánské poměry velmi slušný výkon. Každý dostal osobního průvodce a strážce. Až později jsme se dozvěděli, že se jednalo o omyl. Takovéto standarty jsou zavedeny pro sedmdesátileté japonské turisty a my jsme měli dostat nanejvýš čtyři pro celou skupinu. Tolik Papuánců bylo zaměstnáno jen kvůli Vojtově nepředvídatelné nepřítomnosti a Šuspově zákeřné chorobě, která mu výstup bohužel znemožnila. O další iluzi jsme přišli, když jsme zjistili, že naši průvodci s námi nejdou jen kvůli tomu, aby dohlíželi na naše životy a zdraví (což ovšem rovněž není zanedbatelná položka), ale i kvůli naší identifikaci. Neznámá a neohlášená skupina bělochů by totiž jinak byla velmi záhy konfrontována místními, což by jistě nemuselo dopadnout úplně dobře – takto každý náhodný kolemjdoucí Papuánec věděl, co jsme zač a že tu máme svým způsobem co pohledávat.

A jak vlastně vypadá takový výstup do tří tisíc a sedmi set metrů – k jezeru, odkud jsme se následujícího rána měli vydat až na samotný vrchol Mount Wilhelmu?

Kdo by si představil holé skály či jen nízké porosty vegetace, na které by asi bylo možné nad třemi tisíci výškových metrů narazit v Evropě, ten by se šeredně spletl. Ještě řádnou chvíli nás totiž při výstupu obklopoval prales – chladný, vlhký a důkladně zarostlý. Není prales jako prales, protože zatímco v tom ve Wannangu se dalo chodit vcelku úspěšně i mimo cesty a rostlinstvo tam rostlo vlastně poměrně řídce, na Wilhelmu bylo zarostlé všude všechno. Kam oko dohlédlo, všechno pokrývaly desítky druhů mechů a kapradin a to, co nezvládlo vyrůst na zemi, prostě pokrylo neprostupným povlakem další rostliny. Prales samozřejmě časem ustoupil, protože výškové metry přibývaly, ale nahradila ho pro změnu savana se stromovými kapradinami. Jako bychom prošli neprostupnou džunglí a vyšli o mnoho milionů nazpět v době pravěké – přesně tak totiž krajina se stromovými kapradinami působila. Jen nějaký ten obří ještěr v ní chyběl a my se museli spokojit leda s kvákáním žab.

Tak jsme tedy minuli prales, minuli jsme savanu, vyšplhali jsme podél vodopádu a po vcelku krátké době jsme se ocitli u jezera, na jehož břehu stála chata – naše ubytování na jednu noc. Po krátkém odpočinku jsme si prohlédli okolí, především pak druhé z jezer nacházející se o necelých sto metrů výše a ani ne hodinu chůze od našeho ubytování. Spát se šlo pochopitelně brzy; vrcholová skupina totiž měla v úmyslu zahájit svůj výstup již kolem druhé hodiny ranní, aby dosáhla vrcholu nejvyšší papuánské hory za svítání. A na to je potřeba se důkladně vyspat.

Nutno říct, že záměr dobře se vyspat byl sice bohulibý, v nadmořské výšce 3700 metrů se ale stejně moc dobře nespalo. Start byl ale přesto optimistický, hvězdné nebe nad hlavou (a pro ty, kteří šli vpředu, i pod nohama – tohle konkrétní nebe tvořila světla čelovek, táhnoucí se v hadovi po úzké a strmé cestičce). Díky jasnému a bezvětrnému počasí bylo nádherné, růžové svítání a na vrchol jsme dorazili všichni pohromadě těsně před sedmou hodinou ranní. Zima jak v psírně, ale ta euforie! Výš už na Papui být nemůžeme a 4509 m n. m. byl pro většinu z nás životní výškový rekord. Cesta zpět už ale euforii trochu postrádala. Slunce začalo připalovat a po pěti hodinách příkrého stoupání v extrémně řídkém vzduchu jsme byli opravdu vyčerpaní a sestupovali jsme velmi pomalu s mnoha zastávkami. Ale stálo to za to J.

Po návratu vrcholové skupiny si všichni dopřáli krátký oddech, a aby toho na jeden den nebylo málo, rovnou jsme zahájili sestup zpátky do Kegesugolu. Tentokrát se šlo přirozeně rychleji než cestou nahoru a dole nás už vítal Šuspa a nálož čerstvých jahod ze zahrádky (jahody zde, milé děti, nejsou sezónní, ale plodí celoročně!) jako sladká odměna za vynaložené úsilí. Avšak ani teď všechno dění ještě zdaleka neskončilo. Večer se totiž pořádal ve vesnici singsing, pravý highlanderský, a my byli ubezpečeni, že tentokrát už nebude nic ošizeno. A taky nebylo. Při zpěvu se sice sedělo a tanec byl vesměs tvořen kýváním a potřásáním hlavami, zato si Papuánci dali nesmírně záležet s oblečením a vůbec to byla taková esteticky příjemná podívaná. Jen tentokrát nikdo nenašel odvahu se přidat. Bylo nám totiž řečeno, že se jedná o námluvní tanec mezi chlapci a dívkami a protože se většina z nás necítila být připravena k případnému závazku (byť výběr potenciálních ženichů byl poměrně široký), přenechali jsme tuto kulturní událost výhradně Papuáncům a my sami jsme pouze přihlíželi. A třeba takový David se nezúčastnil vůbec; těžko říct, zda cítil takovou únavu nebo si ještě živě vzpomínal, jak se po minulém singsingu málem stal nic netušící kořistí vdavkůchtivé Papuánky.

Ráno jsme ještě stihli nakoupit bilumy a trochu té bižuterie, podívat se na místního kasuára a pak už jsme vyrazili na dlouhou a náročnou cestu zpátky do Madangu. Zčásti i proto, že se pár lidí necítilo být úplně ve své kůži, jsme tentokrát chtěli zavrhnout mezipřistání v Numbě a dojet na stanici na jeden zátah. Přesto se nám ani po zpáteční cestě nevyhnula zdržení. Některá byla vítaná – třeba krátké prohlídky pralesa v různých nadmořských výškách, které nás naprosto uchvátily – a jiná už ne tolik. Třeba když se v autě ozve „kar bagarap“, všichni ví, že přišly potíže. A spravovat auto potmě, pouhé dvě hodiny cesty od Madangu, to není nic příjemného. Bez ohledu na to, kolik lidí – místních i Čechů – vám u toho zazpívá. Ovšem za sebe si stěžovat nemůžu, čekání na další jízdu jsme si příjemně zkrátili a ještě jsme se sblížili s místní komunitou, a to prosím pouze za pomocí několika písní a přibližně tří mezinárodních melodií, které jsme znali všichni, jen s poněkud odlišným textem. Zpěv skutečně sbližuje, je to empiricky dokázáno.

Dolly nás v Madangu přivítala okolo desáté s nefalšovanou radostí a s večeří, po níž jsme se všichni odebrali do postýlek. Však ta cesta do Highlands a zpátky vyžadovala pořádnou regeneraci.

Neděle byla vyloženě odpočinková. Zatímco někteří se zúčastnili krásné bohoslužby v rodné vesnici naší kuchařky Dolly, jiní strávili den praním prádla. Na pondělí byla nachystána poslední velká akce, obrovská sladká třešinka na velkolepém dortu plném nezapomenutelných a neopakovatelných zážitků. Tím závěrečným pamlskem byl piknik na nedalekém ostrůvku Wongat, doprovázený jak jinak než šnorchlováním. Neodpustím si ve vás, našich drahých čtenářích, vzbudit trochu té závisti a nemohu se tedy nezmínit o úžasných bílých plážích s jemným pískem, azurově modré vodě, která byla dokonale průhledná do několika metrů hloubky, kokosových palmách rýsujících se proti bezmračné obloze a pestrobarevných útesech obklopených obrovskými hejny ryb všech barev a tvarů, od úplně drobných stříbřitých rybek plovoucích v blyštivých mračnech, přes nepřeberné množství klaunů vykukujících ze svých sasankových domovů až po hrozivou murénu stočenou mezi korály, která by naši pozornost raději snad ani nepoutala. Dokonce jsme zahlédli i mořského hada – byť z dostatečné vzdálenosti, neboť náš respekt vůči tomuto zvířeti byl velký – a v dálce se prohnalo několik delfínů, kteří nám po několik minut střídavě ukazovali svoje čumáky a hřbetní ploutve, jak proplouvali kolem ostrova. A když jsme si chtěli na chvilku od šnorchlování odpočinout, prostě jsme si vzali nějaké ty plechovky s pivem a jen tak se váleli v té nádherně modré vodě či pořádali dramatické kohoutí zápasy, kterých se s bojovným nadšením zúčastnili i naši Papuánci.

Den to byl nádherný, nezapomenutelný a strašlivě krátký. To jediné, co nás čekalo na stanici, bylo večerní předání několika posledních darů a loučení v pět ráno, stručné a smutné, protože tentokrát to bylo už doopravdy naposledy. A kvůli časnému odjezdu nám bohužel nebylo dopřáno rozloučit se se všemi, kterým bychom chtěli věnovat pár posledních slůvek.

Snad aby nás smutek úplně nezahltil, objevovali jsme během úterý hlavní město Papuy, Port Moresby. Poněkud suchá krajina ani nepříliš vzhledná zástavba nás nijak neokouzlily a muzeum artefaktů, které jsme chtěli navštívit, bylo bohužel zavřené. Zato jsme strávili velmi příjemný čas v místním Natural Park, což je vlastně nevelká zoo se spoustou stromových klokanů, rajek, krokodýlů a kasuárů. Taky jsme na trhu nakoupili poslední suvenýry a strávili náš poslední večer na Papui na hotelu, velmi příjemným popíjením a přátelskými hovory. A takto proběhlo naše loučení s Papuou – poklidně, bez našich papuánských přátel, kterým jsme řekli naše sbohem už ráno (nebo před týdnem) a ve společnosti jen nás samých. A možná to tak bolelo i míň, než kdybychom srdceryvně mávali bílými kapesníčky z okna rozjíždějícího se letadla.

 A to je konec. Ve chvíli, kdy dopisuji tento blog, sedíme na letišti v Dubaji, je půl sedmé ráno a my se za hodinu začneme chystat k našemu poslednímu letu. Za několik hodin přistaneme v Praze a rozprchneme se do svých domovů, kde nás přivítají naši přátelé a rodiny, všichni jistě plni zájmu a s mnoha zvídavými otázkami, co že jsme to vlastně ten měsíc a kousek na druhé straně světa tropili. Vždyť do těch několika řádků, které tu píšu, se sotva vejde všechno. A my budeme vyprávět a chlubit se fotkami a pilně zodpovídat dotazy a v neposlední řadě odpočívat po náročné cestě. A nikdy nezapomeneme. Na pět týdnů, které jsme prožili v exotické zemi jménem Papua – Nová Guinea, na pralesy, moře a hory a především na lidi, které můžeme s pýchou nazývat svými přáteli, bez ohledu na kilometry, které nás od nich dělí.

Říkáme díky. A slibujeme, že tyhle vzpomínky si uchováme až do smrti. Vždyť by to při vší té nádheře jinak ani nešlo.