Menu

Předposlední zprávy

Drazí a vážení přátelé a příznivci našeho papuánského dobrodružství,


po krátké odmlce se znovu hlásíme s dalším krátkým povídáním z druhého konce světa. Za sebou máme týden plný usilovné práce a nějaké ty dny navíc, strávené převážně pilným flákáním a užíváním si této skvělé dovolené s přidanou hodnotou. Vždyť už se nám ten čas do odjezdu přece jen kvapem krátí.

Jak jste možná již uhodli, byl uplynulý týden zasvěcen především našim projektům. Data, která jsme s takovou pílí nasbírali v pralese, totiž už volala po zpracování. A přesně s tím jsme v neděli začali. Najednou byla místní laboratoř napěchovaná lidmi tvořícími vzdychající a mračící se skupinky shluknuté kolem počítačů, zatímco na monitorech se střídaly tabulky, grafy a analýzy všech tvarů a velikostí. Nebýt Šuspovy obětavé pomoci, mnohé oko by nad problémy statistiky zaplakalo. Tudíž bych ráda využila této příležitosti k poděkování za záchranu našich životů a vědecké cti, protože bez Šuspy bychom přinejmenším o to druhé velmi záhy přišli.

Ani usilovná práce s daty však neznamenala, že bychom se na celý týden zavřeli v laboratořích a znovuobjevili denní světlo až při cestě na sobotní konferenci. Zatímco neděle byla věnována jen a pouze našim projektům, již v pondělí jsme se po skupinkách vydali na druhou stranu zátoky (a kousek i na volné moře), abychom se poučili o místních mangrovech a samozřejmě si je také důkladně prohlédli. V úterý nás opět čekala cesta na protější břeh zátoky. Viděli jste někdy v televizi dokument o korálových útesech, kde potápěči plavou mezi hejny malých i velkých barevných rybek, prohlížejí si hvězdice, lilijice a všemožné jiné mořské potvorstvo a čas od času jim v ústrety ze sasanky připluje pruhovaný klaun, aby bránil svoje území? Pominu-li fakt, že naše skupinka se omezila pouze na šnorchlování, pak ano, přesně takové to bylo. Těžko popsatelné, nádherné a dokonale dechberoucí.

  

A samozřejmě nelze zapomenout na obdivování kasuárů a mluvícího papouška kakadu, které jsme v resortu bezmezně obdivovali. Je zajímavé, že k získání dámských (a vlastně i mnoha pánských) srdcí stačí jediné “Hello,” je-li ovšem proneseno těmi správnými ústy. Respektive zobákem.

Středa byla věnována finišování našich prezentací, práci a zase práci. Zato ve čtvrtek jsme nasedli do aut, kterými jsme se dopravili do několik hodin vzdáleného města Bogia (I když – město jsou vlastně hloučky chatek roztroušené po pobřeží, to jen abyste si pod vlivem západní kultury nepředstavovali nějakou větší zástavbu), kde jsme měli přespat a následujícího dne se vydat na nedaleký ostrov Manam, který je vlastně činnou sopkou vyšší než naše Sněžka.

Hned po příjezdu nás přivítal roj asi půl sta dětí (těžko se to počítalo, v okolí se pořád náhodně generovaly další a další), které nám nadšeně vyprávěly v jazyce, z něhož známe průměrně deset slov, a obdarovaly nás několika mangy, což jsme bez výjimky ocenili veselými úsměvy coby univerzální řečí. Odpoledne jsme strávili šnorchlováním, které bylo kvůli vlnám trochu adrenalinovější záležitostí než v naší zátoce a někteří dokonce viděli i menšího žraloka. Den jsme zakončili výstupem na kopec pod vedením místních průvodců, jejichž věkový průměr byl sedm let. Po prudkém stoupání jsme měli nádherný výhled na kouřící sopku v celém jejím tichém majestátu. Dolů jsme se již za soumraku svezli klasicky po zadku. Po noci strávené na pláži pod hvězdami jižní polokoule (či pod plachtou, podle osobních preferencí) jsme naskákali do lodí a vydali se tu vzdálenou krásu prozkoumat trochu více zblízka. Kromě pohledu na skákající delfíny a létající ryby jsme si z cesty odnesli zejména poznatek, že lodě nemají tlumiče a že cesta po vlnách může být stejně drsná, jako kodrcavá jízda po prašné silnici do Wannangu. Aspoň naše potlučená pozadí říkala něco v tom smyslu. Samotná sopka pak byla stejně, ne-li více úchvatná než z protějšího břehu. Za odborného výkladu o primární sukcesi jsme se prošli po tefrových polích, zhlédli cestu, kudy tekla dnes již ztuhlá láva, nasbírali pro přátele hromady lávových kamínků a nezapomněli jsme ani na krátké vykoupání u pláže, kterou tvořil docela černý písek. Celkově jsme ale na Manamu příliš času nestrávili, protože jsou to nakonec jenom tři měsíce od chvíle, kdy sopka vybuchla naposledy a třebaže nám podle všeho žádné nebezpečí nehrozilo, nechtělo se nám ani zbytečně pokoušet přívětivost místních duchů. Ještě by se mohli zlobit, že na jejich území vkročilo tolik špinavých bílých nohou a na oplátku by nám mohli tak trochu zasoptit.

  

V sobotu přišel den s velkým D, tedy naše soukromá konference, na níž jsme měli s velkou slávou prezentovat výsledky naší skoro měsíční práce. Nervozita dolehla snad na všechny a každý se s ní pral po svém. Zatímco jedni seděli na židlích v odevzdaném očekávání nepříliš růžově vyhlížejících věcí příštích, jiní si procvičovali válečné strategie (Co když prostě takticky ustoupím do té pěkné chatky na protějším břehu?), případně si nacvičovali schopnost zdvořilého odmítnutí (Nechceš jít prezentovat? Ne.). Našemu údělu se však vyhnout nedalo, a tak jedna skupinka po druhé představila svůj projekt, seznámila nás s objemem svojí práce a ukázala výsledky, ke kterým její členové došli. Nyní, když už je všechna ta nervozita za námi, můžu s jistou hrdostí oznámit, že všichni se se svými úkoly poprali více než obstojně a z konference jsme si odnesli nejen mnoho nových znalostí, ponaučení z vlastních i cizích chyb (byť žádné nebyly příliš závažné), ale i pocit uspokojení, že jsme na kurzu obstáli.

A co mohlo přijít po tak těžké dřině jiného, než pořádná oslava? Po slavnostním předání certifikátů jsme byli vpuštěni ke stolu obloženému 25 pizzami (dopředu objednanými ve třech různých pizzeriiích z celého města), které jsme vydatně zapili pivem či nealkoholickými nápoji podle vlastních preferencí. Došlo i na tanec, jak papuánský, tak českou polku. A jak čeští, tak papuánští účastníci se této nové výzvy ujali s nadšením, odhodláním a se silně rozporuplnými výsledky.

Snad by se hodilo uzavřít další kapitolu našeho vyprávění právě tady, ve chvíli, kdy byly naše projekty ukončeny, uzavřeny a řádně oslaveny. Vždyť hlavně kolem projektů se tenhle týden točil. Jenže tak bych vynechala velmi důležitou a pro mnohé neveselou událost, které jsme se dočkali hned následujícího rána.

Říká se, že všechno dobré musí jednou skončit. Snad aby se na obzoru mohly objevit další dobré věci a život šel tak nějak dál. Dny, které jsme strávili s papuánskými účastníky kurzu, bych mezi ty dobré věci bez váhání zařadila. Někdo si přirostl k srdci více, někdo méně, ale když přišel okamžik loučení – protože Papuánci, s výjimkou několika místních a pracovníků stanice, s námi na poslední týden nezůstávají – nejedno oko nezůstalo suché, a to bez ohledu na národnost. Vždyť když s někým trávíte tolik času po celý měsíc a najednou mu máte dát sbohem s dosti reálnými vyhlídkami, že už se nejspíš nikdy v životě neuvidíte, je jen přirozené, že vám je i trochu smutno. To je tedy ten kousek našich srdcí, který navěky zůstane na Papui, krásné a divoké zemi na druhé straně světa, která se na měsíc stala naším domovem.

Přiblížili jsme se ke konci naší cesty. V příštích dnech budeme objevovat krásy papuánských hor a navštívíme hlavní město Port Moresby, odkud se nakonec otočíme čelem k domovu a zamíříme vstříc Evropě. Ale o tom už zase příště.